Pravidla BLOGu a postování povídek naleznete ZDE

Info

4. května 2012 v 13:46 | Lihkan |  Kolize
Jméno povídky: Kolize
Autor: Lihkan
žánr: science fiction crossover
původ: Z mé hlavy/fan fiction podle: Assassin's Creed, Mass Effect, Dead Space, STAR TREK, Warhammer 40000, Battlefield 2142, Command and Conquer, AVATAR a mnoho dalších.
Intro: Něco se zvrtlo. Časy a světy se protli v jeden. Římské legie se potkávají s nacistickým německem, v pouštích stojí najednou města a na orbitě se vznášejí vesmírné lodě. Dokáže v tomto zmatku a anarchii malá skupina vyspělích lidí zachránit co zbylo z civilizace a opět sjednotit rotříštěné lidstvo tváří v tvář kombinovaným hrůzám všech světů?
 

Kolize - 1. kapitola

4. května 2012 v 13:28 | Lihkan |  Kolize
S narůstající vzdáleností zápach od řeky Arno slábl, a ve vzduchu jej nahrazovaly vůně z tržiště. Vůně, které Eziovo podvědomí okamžitě rozeznalo. Vůně, které v něm vyvolali tolik vzpomínek. Vůně domova. Silné vůně čerstvých ryb se mísily s koriandrem, bazalkou a vůní čerstvého chleba. Ezio si vzpomněl jak si v dětství s bratrem Federicem hráli právě okolo tohohle tržiště. I přes všechno co se událo, tady byl Ezio doma. Templáři odjeli na Kypr a většina Eziových povinností ležela v Benátkách, ale přesto se rozhodl, že se na týden vrátí do rodné Florencie. A tak se muž v bílé róbě vrátil domů. Renesance stále sálala odevšad kam člověk okem zabloudil. Umělci na ulicích malovali obrazy, řemeslníci opravovaly nádherné fasády domů a lidé v barevných šatech mířili za svými povinostmi ale i radostmi. Přesto že oficiálně byl stále hledaný, dovolil si po těch deseti letech co byl pryč sundat bílou kápi. Zastavil se uprostřed tržiště, rozhlédl se a nasával vjemy mu tak dlouho zapovězené. Vyrušilo ho poklepání na rameno. Otočil se a uviděl muže ošuntělého zevření, podle postoje evidentně zloděje.
"Ser Ezio?"
"Salute, kdo jste?"
"Franco Stagnatti messere Ezio. La Volpe zjistil že jste navštívil naše krásne město a lituje že jste jej nepřišel pozdravit."
"La Volpemu nic neunikne."
"Je to jeho práce messere. Každopádně myslel že by jste svou neomalenost rád napravil a navštívil nové sidlo zlodějského cechu. Mám vás tam doprovodit."
"Prosím, veďte mě."
Dva muži tak procházeli uličkami do chudší části města a cestou se bavili o situaci ve Florencii. Počasí bylo nádherné a dnešní den se zdál Eziovi jako sen. Ale stačí jen málo aby se sen změnil v noční můru.
Žena co šla po ulici před nimi zahnula do ulice na pravo, ztuhla, a začala ječet jako by jí na nože brali koukajíc do malé tmavé uličky. Ezio k ní rychle přiběhl a pohlédl na to co jí vyděsilo. Vypadalo to asi jako tygr bez srsti a pojídalo to něco na zemi, co kdysi asi bylo, podle zkrvavených cárů oblečení, bohatým měšťanem. Ale od kočkovité šelmy se tato zrůda lišila kromě absence srsti ještě něčím jiným. Na krku na pravé straně jí vyrůstala ještě druhá menší hlava.

Dokud žena jen ječela, zrůda si hleděla jídla, ale v okamžiku když se žena probrala z tranzu a rozhodla se že uteče, zvíře okamžitě zpozornělo a skočilo po ní. Hlavní hlava ženě okamžitě prokousla krk. Ezio tak tak stačil ze střenek na zápěstí vysunout své skryté čepele. Zvíře hned potom škocilo po něm. Rucemi jej držel za břicho a držel si jej od těla, a čepele zvířeti páraly břicho. Zrůda si z toho moc nedělala a stále dorážela na Ezia tlapami a snažila se ho kousnout. V tom se Franco vzchopil a zabodl jí v nestřežené chvíli svojí dýku do zad. Nezabil jí, jen jí naštval. Ovšem Franco byl zdatný zloděj a tedy i lezec. Rychle se vyhoupl na střechu nejbližsího domu. Zrůdnost ze rozhodla nepronásledovat Franca a vrátila svou pozornost k Eziovi. Když však její dva páry oči opět zaměřily Ezia, viděly že Ezio už stojí opět na nohou a tasil i svůj meč. Příšera se rozběhla proti Eziovi, ten však varován svím šestým smyslem včas uskočil a zasadil úder. Eziův meč zasáhl plnou délkou krk bestie a zaťal se vskutku hluboko. Příšera zařvala, a konečně projevila že cítí nějaké zrnanění. Ovšem rozhodně nevypadala, že by se chystala v nejbližší době pojít. Přesto že byla evidentně oslabená, byla ještě více naštvaná. Ale, nebyla hloupá. Stála naproti Eziovi, a vrčela, z krku se jí valíc krev. Ezio věděl že má potíže. Svým smyslem cítil že příšera nemá co ztratit a že se nezastaví dokud ho neroztrhá na cucky. Ezio byl už unavený a věděl že predátor čeká až Ezio udělá chybu. A Ezio věděl že jí udělá dřív než příšera padne vyčerpáním... Dostal ovšem spásný nápad. Pokud má příšera oslabený krk, mohlo by to vyjít. Možná. A pokud ne, tak... Ezio se rozběhl, vyskočil, a vší silou dopadl příšeře na čelo. V narušeném krku křuplo, a přišera se skácela spolu s ním...

Ezio si uvědomil že leží ve směsy hlíny, sena a splašků tvořích cesty každého renesančního města. Když se zvedl viděl roztodivný pohled. příšera ležela bez hnutí na zemi, ale její parazitická hlava sebou stále mrskala a vrčela na Ezia. Ezio si na ní odplivl a prokladl jí mečem.
"C-o...co to bylo? To by-l D-d-démon!" řekl vyděšený a otřesený Franco když slezl.
"Vyděl jsem spousty divných věcí, ale naučil jsem se jedno. Démoni a podobně neexistují, lidi si němi akorát pojemnovavají věci kterým nerozumí. Pojďmě, musíme za La Volpem, snad bude vědět víc."
Ezio se ještě cestou sklonil nad ženou, a pronesl:
"Nechť je země lehká tomu kdo odešel ze světa bezdůvodně. Requiscant in Pace."
Zavřel jí víčka a vyrazili.
Na střeše domu stálo na poměry renesance podivné zevření. Muž v obleku s kufříkem.
Upravil si pruhovanou vázanku, ušklíbl se a pronesl:
"Myslím že mé předpoklady ve vás nebyli neopodstatněné...messere Ezio"

Uběhly dva dny než se La Volpe objevil v sídle zlodějského cechu. Ezio na něj trpělivě čekal.
"Perdona mi, Ezio, syn mého nejlepšího muže se zapletl do problémů. Byla to věc osobní cti mu pomoci. Ještě jednou, Mi perdona."
"Omluva přijata. Slyšel jsi co se stalo?"
"Ta příšera o níž Franco vyprávěl? To jen vrcholek celého problému Ezio. Dostávám ze všech svých zdrojů zprávy kterým se nedá téměř věřit. Pojď se mnou. Usadili se v La Volpeho osobních komnatách. La Volpe smetl ze šachovnicového stolu dost nevybíravě figurky a Franco na něj položil stoh pergamenů.
La Volpe se němi začal probírat a spustil:
"Opustil jsi za poslední dva dny sídlo cechu?"
"Ne. Tvůj Dottore říká že má zranění nejsou vážná, ale že se musím udržovat v klidu a musím to mazat nebo se to zanítí...Stronzo..."
"Dějou se věci nad kterými zůstavá rozum stát. Do města příchází utečenci z celého Toskánska-"
"Monteriggioni! Matka a sestra?!"
"Nezaregistrovali jsme že by přišli do města.
"Merda!"
"Ale o to nejde. Utečence z Toskánska pouští Medicejští do města. Ale v táborech před městem se hromadí jiní lidé. Všecko jsou to uprchlíci, ale roztodivně oblečení a hovořících v různých neznámých jazycích. Někteří mluví aspoň anglicky a německy, byť v nářečích která jsme nikdy neslyšeli. Všichni říkají to samé. Utekli z domovů po tom co se začali dít divné věci. Jedni tvrdí že na severu Itálie se teď rozprostírá obří říše válečníků mluvích německy se zbraněni od samotných Nordických bohů. Jiní tvrdí že se na jejich vesnice a města snesla zkáza z nebes, jiní že ze země. Ezio, ze světem se něco děje. Nemáme žádne kontakty s okolím. Něco se stalo."
"Ale co budeme dělat?"
"Čekat na zprávy."
"Ne, já musím do Toskánska!"
"Ezio, všichni od tamtud prchají a mají zřejmě důvody."
"Musím ochránit svou matku a sestru. Je to moje povinost, jsem poslední Auditore."
"Dobře tedy."
"Dostanu koně?"
"Ano. A dostaneš několik holubů. Vše co de děje mimo město je cílem mého neskonalého zájmu. Posílej dopisy o svém postupu a jak to tam vypadá."
"Bene."

Arno páchlo více a více jak do něj stékaly splašky přelidněného města. V jeho kalných vodách se zrcadlila pošmourná obloha. A před sídlem cechu vybavoval La Volpe mladého Asasína na cestu. Dostal zdatného bělouše, a zlodějové mu na něj připásavali výbavu. Medikamenty, jídlo a pití jak pro koně tak pro Ezia a klícky s holuby.
"Bene, můžeš vyrazit bratře." řekl nakonec La Volpe.
"Sí brava amigo. Gracie za všechno."
"Jen s těžkým srdcem tě pouštím. Snad se ještě shledáme."
"Dám na sebe pozor, ale musím se tam vydat."
"Chápu. Buena Fortuna mi Amigo."
Ezio se rozjel ulicí, zvedl paži a na rozloučenou zvolal:
"Vittoria di Asasini!"

Stráže s plnými rucemi práce s rozhodováním koho do města pustit nehodlali nikomu bránit jít z města ven. Ezio projel bránou a naskytl se mu pohled na uprchlický tábor před městem. Takovou směs lidí Ezio nikdy v životě neviděl. Byli jich tísíce a stále přicházeli další. Byli tu otrhanci z necivilizovaných časů, i lidé jejichž šaty a vzevření nekorespondovali s čímkoliv co Ezio kdy viděl nebo co by ho naučilo jeho šlechtické vzdělání. Ale všechny je spojovalo jedno: Snaha o holý život. Tito lidé neměli nic kromě šatu a pár osobních věcí nic než sami sebe. Mladí i staří, muži i ženy, rodiny a děti. Ezio je v duchu politoval, a vyrazil směrem k Toskánsku...

Dopis první

Drahý La Volpe

Já, Ezio Auditore da Firenze ti píšu tento dopis ve snaze ukojit tvou zvědavost. Bohužel myslím že moje zpráva vyvolá víc otázek než odpovědí. Jsem přibližně v půli cesty. Proud uprchlíků směrem k Florencii ne a ne slábnout. Tito lidé jsou stále ta podivná směs kterou jsme viděli ve městě. Mluví mnoha jazyky a vypadají každý jinak. Ale jedno mají společné: Nemají nic víc než sami sebe. Píšu ti proto protože poprvé vidím náznaky toho co by tyto lidi mohlo vyhánět z jejich domovů. Stojím na zastávce karavan uhruba v půli cesty. Na dohled ode mě je údolí, které ze svých cest velice dobře znám. Vždycky se v něm malovali vesničky a malé městečko s kostelíkem. Teď v něm řádí smrt. Nepřijemně štiplavý kouř se valí přes cestu karavan po které jedu a na udolí jako by něco dštilo plameny z oblohy samotné. Celé údolí hoří. Celé. Uprchlívi sebou nesou i své raněné, ale hlavně spousty a spousty mrtvích. Taková zranění jsem ještě neviděl. Chybí jim končetiny, a sposuty dalších hrůz. Má povinost mě ovšem nutí pokračovat. Tak vyrážím dál proti proudu zbídačených duší směrem k Monterrigionni.

Tvůj

Ezio





Dopis druhý

Drahý La Volpe,

já, Ezio Auditore, se již nacházím jen kousek od cíle své cesty. Upřímně, děsím se co najdu. Uprchlíky už dávno nepotkávám. Malebné vesničky, které lemují cestu, zejí prázdnotou. Obloha je ocelově šedá, ale už pět dní ne a ne zapršet. Celí svět mi dáva najevo, že je něco špatně. Vzduch nějak divně páchne. Lehoučký větřík který místo aby osvěžoval řeže do tváře. Ale to ticho. Nejhorší je to ticho. Stále doufám že přijedu do Monteriggionni a všechno bude v pořádku. Ale v koutku duše vím že najdu jen město duchů. Ale stále doufám. Ne, věřím. Strýc Mario by chránil a matku a sestru do poslední kapky krve. Tím jsem si jistý. Ať už se stane cokoliv, myslím že tohle je poslední dopis co ode mně čteš. Chtěl bych tě požádat aby jsi tyto dopisy po přečtení přeposlal jistému Leonardovi Da Vincimu. Je to můj dobrý přítel, a určitě dokáže tyto informace dobře využít.

Sbohem příteli

Ezio

Ezio dopsal poslední kličku a připevnil dopis holoubkovi na nožku. Dal hřebci napít a najíst a vyskočil na sedlo.
"Hyjé!"

Čím blíž byla brána Montereggionni, tím víc Eziuv neklid sílil. Ticho. Když projel branou, potvrdili se jeho nejhorší obavy. Město zelo prázdnotou. Ezio ustájil koně a vydal se do uliček města.
"Haló? Je tu někdo?"
Eziův hlas se rozléhal a lámal o prázdné domy. Něco zašramotilo.
"Haló?" Kdo je tam.
Z poza domu vyšlo...něco.
Ezio viděl stovky odporných zranění v boji. Viděl monstrum co ho napadlo ve Florencii. Ale nic na světě ho nemohlo připravit...na tohle... Ezio věděl že kdyby měl čas si tu věc důkladně prohlédnout, bezpochyby by se pozvracel. Z dálky to vypadalo jako člověk. Mělo to ruce, nohy, hlavu i dobrou barvu kůže. Ale chodilo to groteskně, jako loutka na provázcích. Jenže bližší pohled odhalil že ruce i nohy jsou zkrouceny do nepřirozených úhlu, a z dlaní tomu vystupují dlouhé čepele.
Ezio už tušil že je zle a začal ustupovat. Kůže té věci byla lidská. Ale byla jakoby pytlovitá, pokrývala tělo toho tvora jen volně. A na mnoha místech kde byla kůže poškozená bylo vidět co je pod ní. Maso. Zhnilé, páchnoucí, rozpadající se lidské maso. A hlava... Groteskně zkroucená grimasa lidského obličeje, a ústa roztržená ve velkou čelist. 

Ezio byl stále v šoku, a snažil se promluvit ale místo čehokoliv rozumného ze sebe dostal jen: "Máš hrozný přízvuk".
"To ne já, to překladač."
"Pře-kla-dač?"
"To neřeš. Kdo jsi?"
"Ezio Auditore da Firenze"
"Těsí mě. A teď, co tady děláš?"
"Já jsem tu doma! A ty?"
"Pronásledoval jsem infektora aby se nemohli množit. Dostal jsem ho ve vesničce kousek odsud, ale stihl si zatím nadělat nadělat bandu příbuzných. V okolních vesnicích bylo mrtvol habaděj."
"Rychle, musíme do Vily!"
"Proč?"
"Moje sestra a matka!"
"Ehm...nevím jak to říct, ale jsme jedinní dva přeživší v okruhu deseti kilometrů."
"Ne tomu nevěřím, je tu rozsáhlá síť podzemních katakomb, mohli se schovat."
"Ezio, odkud myslíš že tyhle kurvy lezou?"
"Ne!"

Ezio se rozběhl k vile. Isaac si složil na obličej helmu, nabil Plasma Cutter a rozběhl se za ním. Jeho pokročilý vojenský R.I.G. byl naštěstí velice mobilní a lehký a Isaac v něm běhal ladně a rychle, ale přesto ho překvapilo jak rychle ten muž běží. Doběhli až do krásné vily na konci města u hradeb. Vyběhli do schodů, a pak do atria kde Isaac toho itala ztratil. Z jedněch dvěří ze ozval jeho hlas.
"Věděl jsem to! Utekli! Nechala mi zprávu!"
Isaac sledoval hlas a došel do něčeho co nejspíš byla forma středověké kanceláře. Na stole leželo mnoho knih s finančními zápisky a nad jednou se ten ital v kápi skláněl.
"Podívej, Claudia mi tu nechala zprávu, odešli do Dammiontillského opatství!"
"Dobře, a teď musíme vypadnout!"
Z jedné studny vyšel děsivý skřek. Isaac se zděsil. Zdá se že pod zemí opravdu číhá mnohem víc nekromorfů. Chytil Ezia za rameno a utíkali k bráně města. Slyšeli jak jim za zády pochoduje armáda nemrtvých ale neotáčeli se a beželi, Isaac s nabitým Plasma cutterem, a Ezio s hromadou účetních knih. U brány někdo stál. Člověk. Žena. Vysoká blondýna, která měla vyvinuté nejen svalstvo. V každé ruce třímala automatickou pistoly a kývla na Isaaca s Eziem ať se přikrčí. Ezio nechápal a tak mu Isaac chytil hlavu a oba se sklonili. Kulky začali svištět dozadu mezi nekromorfy.
"Rychle! Musíme proběhnout bránou!"
Isaac nevěděl proč neuposlechnout a po boku blondýny proběhli branou. Blondýna stiskla něco malého a výbuch trhaviny na bráně zhroutil portál brány na trosky. To zastavilo nemrtvé. Aspoň na chvíli.
"Sledovali jsme vás jak tady kapucín přišel do města. Nechtěli jsme vás vylekat ale radši jsme zajistili cestu."
Ke skupince přišel z bezpečí postarší hnědovlasý muž s brýlemi v laboratorním plášti v nezvyklém modro-stříbrném provedení.
"Měli by jsme jít od toho města duchů dál."

Když leželo Monteriggionni až na obzoru, zastavili.
"Takže, zachránili jsme vám život, možná by nebylo naškodu říct kdo jste a co jste tam pohledávali. Řekněte nám všechno popravdě a mi vám řekneme co budete chtít."
"Jmenuji se Isaac Clarke. Věk 48. Inženýr Concordance Extraction Company, narozen 6. září 2465 v severo americkém sektoru Země. Posledních 5 let jsem ovšem spíš lovec nekromorfů na volné noze. Do toho městečka jsem pronásledoval nekráče."
"Rok narození 2465? Je rok 2010!" řekla ta blondýna.
"Ne, je rok 2514."
"Je rok léta páně 1487!"
"Nechcete se nám první představit pane...?"
"Ezio, Ezio Auditore da Firenze. Narozen 1459 ve Florencii. A v Monteriggionni žiji střídavě už dvacet let. Šel jsem za matkou a sestrou. A je mi celkem jedno jaké šarlatanské povídačky tu budete říkat. Já musím najít svou rodinu."
"Ezio, v první řadě se musíme zachránit my. Viděls ty věci." řekla blondýna.
"A vy jste kdo?" Zeptal se Isaac.
"Já jsme zvláštní agenta Tanya Adamsová, spojenecká rozvědka."

"Profesor Stephen Hawking, FutureTech inc."
"Stephen Hawking...to jméno mi něco říká...no jasně, to byl ten vědátor o kterém jsme se učili ve fyzice. Takovej pošuk co se nemohl hýbat, jezdil na vozíku a mluvil přes počítač!"zasmál se Isaac.
Profesor se mimoděk podíval na své zdravé nohy.
"Mě připadá celkem zdraví" poznamenal Ezio.
"To je jedno. Co tu děláte?" zeptal se Isaac.
"Měla jsem letět s profesorem do Říma. Letadlo spadlo asi 20 km odsud. Zachytili jsme ten signál a sledovali ho. Cestou jsme našli město a doufali v přestávku a bezpečí. Chyba lávky." odpověděla za profesora Tanya.
"Jaký signál?"
Tanya vyladila vysílačku.
"-odin 34 minut. Zachraťe vaší kulturu a civilizaci...........Lidi vyspělí natolik aby byli schopni zachytit tuto zprávu, poslouchejte: Nebudu vám lhát, je to špatné. Lidstvo procházi asi nejtěžší zkouškou své existence. Všichni jsme ztratili své blízké, a kontakt s našimi domovy a zeměmi. Všichni jsme obětmi neznámé kataklizmatické události jenž zasáhla celou planetu. Pokud vám není osud lidstva a Zěmě lhostejný, přidejte se k nám. Shromažďujeme vyspělé lidi aby se společně pokusili zjistit co se stalo, co se dá zachránit, a aby zachovali vědomosti a potencíál lidstva. Chcete-lì ,aby se výdobytky a kultura vašeho národa zachovaly? Přidejte se k nám. Extrakce probíhá ve vašem regionu na souřadnicích 43° 23' 21" s.š., 11° 23' 00" v.d za T mínus 7 hodin 32 minut. Zachraťe Vaší kulturu a civilizaci.............Lidi vyspělí natolik aby byli schopni zachytit tuto zprá-"
"Signál vychází plus mínus z těch souřadnic."
"Dobře, fakt že místo metropolí tu najdu středověkou zástavbu a lidi z různých dob už je dostatečný na to abych pochopil že něco je špatně. Nechce mi to ale někdo vysvětlit?" Zeptal se zmatený Isaac.
"Zdá se že došlo k nějakým dimenzionálním fluktuacím." řekl profesor.
Ezio už se ani nesnažil předstírat že chápe a pročítal účetní knihy z vily.
"Anglický profesore." povzechl si Isaac.
"Zdá se že různé dimenze a různé časy se protly v jednom bodě."
"A co to pro nás znamená?"
"Že se může potkat kdokoliv s čímkoliv. Tady pan Ezio je z Italské renesance, vy patrně z doby kdy lidstvo je již vesmírným druhem. Ve Vaší dimenzi jsem upoután do křesla, u nás chodím."
"A co to znamená pro nás?"
" Musíme si dávat pozor, protože jak sleduju ty takzvané nekromorfy, Atilla Hun bude náš nejmenší problém. Ale pouze teoretizuji. Dokud se nespojíme s těmi lidmi můžeme nanejvýš teoretizovat na nehostiném území."
"Takže jdete na ty souřadnice. Je to moudré?"
"Nemáme co ztratit."
"Pravda."
"Pane Clarku, zřejmě pocházíte z doby, kdy jsou vám již mnohá tajemství vědy objasněná a navíc máte skušeností s nekromorfy. Byl bych rád, kdyby jste šel s námi."
"Asi máte pravdu. A co Ezio ?"
"Asi to není zrovna typ člověka kterého hledají, ale s tím nekromorfem si poradil dobře. A čím víc nás bude tím líp."
"Ne, já musím zachránit svou rodinu!"
"První musíme zjistit co se tady děje."
"Ale má sestra-"
"Žij s námi, nebo zemři sám, taková je situace." řekla Tanya.
Nesourodá skupinka se vydala po směru GPS.

Hlas v signálu udával že zbývá ještě 27 minut do vyzvednutí když ona nesourodá skupinka dorazila do údoli kde stál dav asi dvou set lidí. Byli naprosto stejně nesourodí jako oni, ale z davu vybočovalo asi dvacet ozbrojených mužů. Ti měli těžká bílá brnění s oranžovími proužky, červenými senzory na helmě místo očí, zbraně a evidentně usměrňovali dav a dávali rozkazy. Když je zahlédli jeden z vojáků na ně zamával ať přijdou k nim. Skupinka se tedy opatrně přiblížila. Voják přišel blíž a skupince se naskytl pohled na logo na jeho hrudi. Byl to úzký oranžový šestiúhelník a nápis "CERBERUS". Voják promluvil:
"Sledovali jste signál?"
"Ano" odpověděl profesor.
"Dobře, transport tu bude za chvíli. nikam se nevzdalujte a zůstaňte v klidu. Pokud máte opravdu velký hlad můžete si jít tam dozadu vzít proviant, ale máme ho jen trochu a za hodinu až dorazíme na základnu dostanete pořádné jídlo. Takže pokud nejste opravdu těžce vyhladovělí, nechte potřebným."
"Dobře."
Vojákovi někdo zavoval vysílačkou. Voják se začal bavit z hlasem ve vysílačce který slyšel pouze on:
"Ne pane Moreau, žádné zprávy o veliteli Shepardovi nemáme. Ano pane. Ne pane. Je mi líto, ale viděl jste snímky. To co na nich bylo rozhodně nebyl Řím 23. století. Jestli byl velitel zrovna v Římě, obávám se že jsme ho ztratili. Ano pane. Jsme připraveni na odvoz. Cca 300 lidí. Dobře."
Voják se ještě jednou totočil ke skupince:
"Odvoz tu bude za dvacet minut, takže jak říkám, držte se poblíž."
Ezio s ostatními se tedy uhnízdil v davu lidí s tím že Ezio se rozhodl podívat jestli mezi nimi není matka a sestra. Procházel dav asi už patnáct minut když...
"ŠTUKY!!!" ozvalo se z davu. Ve vzduchu bylo slyšet vrčení které stále sílilo. Lidi za pár okamžiků začali snaživě ukazovat kamsi na oblohu. Isaac optikou v helmě přiblížil pohled. Viděl asi deset archaických vrtulovích letadel se svastikami na křídlech. A ta letadla se začínali stáčet na lidi v údolí.
Voják začal řvát:
"Biotici, na místa! Četa A bude tvořit bariéry, četa B bude chytat bomby! Pohyb lidi!"
Z davu vyběhlo několik vojáků v lehčích brněních bez helem. Muži i ženy. Rozprostřeli se kolem lidí v údolí. Voják se otočil:
"Na co čekáte lidi? K ZEMI!!!"
Letadla se začala stáčet k střemhlavému útoku a začala při sestupu vydávat svůj pověstný hvizd. Jakmile se přiblížili začali létat kulky. Biotici tvořili bariéry hmotového efektu jak nejlíp uměli a většinu kulek pochytali. Druhá četa biotiků se svou "telekinezí" snažila chytat bomby a odhazovat je dál od lidí. První útok všichni přežili.
"Jdou na další útok!" Zařval Isaac.
Vysílení biotici už na podruhé tak efektivní nebyli. a několik kulek prolétlo skrz. Štuky se otočili a pomalu ale jistě se chystali na třetí útok. Jejich piloti věděli že na potřetí už biotici povolí a těšili se na střelbu do bezbraných čílů. Dovedete si představit jejich překvapení, když se jedna štuka rosprskla v modrém světle. Velitel letky nechápavě koukal na místo kde ještě před vteřinou byl jeho wingman a snažil se přijít nato odkud to dostal. V tom něco zastínilo slunce. Velitel se podíval nahoru. Bylo to masivní. Poslední věc co v životš viděl, byl nápis na trupu té věci. Bylo to "NORMANDY-SR2".

Normandie přiletěla z nebe jako bůh pomsty a rozmetala nacistické letouny v několika okamžicích. Ezio se svým středověkým vzděláním nechápal vůbec co se děje, ale když viděl že Isaac jásá, usoudil že jsou nejspíš zachráněni. Joker přistál s lodí co nejblíž skupince a otevřel již předem vyklizený hangár. Většina lidí se začala cpát dovnitř a Ezio, popostrčen Isaacem, se taktéž vydal do hřtánů Leviathana. Do hangáru se nemohli všichni vejít, a intercom Normandie hlásal ať se nezastavují a postupují dál do lodě. Dav v hangáru natlačil Ezia s Isaacem do výtahu na konci. Dveře se zavřely. Ve výtahu se téměř nedalo dýchat, na to hnout. Po chvíli se otevřely dvěře a výtah pronesl: "3. patro: Paluba posádky"
Dveře výtahu se otevřely na druhé straně než vstupovali a byli vyvrhnuti do futuristické jídelny. Stál tam muž s logem Cerberu na tričku a usměrňoval dav:
"Přijde ještě hodně lidí, prosím nezastavujte se tady a rozprostřete se do pozorovacích místností po stranách."
Isaac s Eziem se vydali do místnosti napravo. Našli zde velkou místnost s dlouhým gaučem namířeným proti velikému panoramatickému oknu. Většina lidí si sedla na gauč ale Isaac s Eziem a pár dalšími si sedli to tureckého sedu na zem před okno aby měli co nejlepší výhled. Nakládka Normandie trvala asi ještě dvacet minut. Ezio slyšel, jak se lodí valí další a další lidé. Ovšem jen několik málo lidí přišlo do jejich místnosti, posádka je efektivně rozložila po celé lodi. Normandie se zatřásla, chvíli vibrovala a nakonec se vznesla. Chvíli levitovala nad údolím, pak namířila čumákem k obloze a vyrazila vzhůru. Ezio letěl několikrát na Da Vinciho kluzáku, věděl že je možné létat, ale takto prudce vyrazit vůči nebeským báním ho nechalo jen nechápavě koukat. Normandie se opět začala třást. Modrá obloha začala řídnout a odhalila temnou, hvězdami protkanou, klenbu vesmíru. Loď se uklidnila a Isaac ukázal kamsi prstem.
"Vidíš to Ezio? To je tvoje planeta."
Ezio se naklonil tak aby viděl z okna ze stejného úhlu jako Isaac a uviděl krásnou modrozelenou planetu. Zemi. Ezio přemýšlel jestli jen nesní, tolik zážitků vymykajích se jeho znalostem světa co zažil za posledních 20 dnů jeho mozek nedokázal rozumně zpracovat, Tolik otázek...a žádné odpovědi.
"Drazí cestující, hovoří váš kapitán Jeff Moreau, ale říkejte mi Joker. Vítejte na palubě Normandie SR-2. Před chvílí jsme opustili atmosféru a nyní obíháme planetu Zemi. Máme krásne počasí, venku je příjemných -213°C, zcela jasno ale tma, a tlak okolního vzduchu je nula nula prd, jelikož tam žádný není! Do cíle dorazíme asi za deset minut, děkujeme že létáte s JokerAir. PS: Blicí pytlíky jsou nedostatkové zboží touhle dobou, a plovací vesty vám budou k ničemu, takže prosím neodmontovávejte sedačky ve snaze najít tam tyto věci."
"Á, pán je vtipálek" poznamenal jeden z lidí v místnosti.

Normandie obíhala kolem Země a na horizontu se začalo rýsovat něco obrovského.
Joker v kokptiu vydechl úlevou a zapnul vysílačku:
"Tady SR-2, volám domov."
"Rád vás slyším pane Moreau."
"Je dok připraven?"
"Můžete přistávat."
"Tady Normandy SR-2 stanici Gagarin: Vracíme se domů"

O týden později, Gagarin station (Jump Zero), orbita Země

Ezio si připadal jako lev v kleci. Už týden trávil v přidělené ubikaci na Gagarinově stanici, které ovšem její posádka neřekne jinak než Jump Zero. Ubikace byla zimprovizovaná, byla to jen malá místnůstka s dvěmi postelemi a malou koupelnou. Druhá postel připadla Isaacovi. Isaac se zdál jako fajn chlap, byť krapet mentálně nestabilní (což je k jeho zkušenostem s Nekromorfy naprosto pochopitelné). Ve volném čase se Isaac snažil Eziovi vysvětlit základy vědy a techniky. Ezio byl sice velice inteligentní a chápavý člověk, ale přesto toho na něj bylo moc. Isaac se probíral datapady které si půjčil od techniků a Ezio se probíral účetními knihami z Monteriggionni. Pročítal je normálně i orlím zrakem ale nenašel jedinou známku toho že by Claudia nechala další vzkaz. Isaac se vyslékl z brnění, jenom hlavní displej zdraví mu stále zářil na páteři a přední displej na hrudníku. Oba dostali pohodlné kalhoty a triko, ačkoliv Ezio se rozhodl zůstat ve své lněné košili co nosí pod róbou a kalhotech.
"Žádáme všechny, aby se dostavili do hlavního hangáru. Prosím věnujte pozornost našim zástupcům, ukáží Vám cestu." ozval se staniční intercom.

Po asi půlhodině tlačenice v chodbách stanice se všichni obyvatelé stanice nacpali do hangáru. Vrata hangáru byla otevřená a kyslík drželo energetické pole. Díky otevřeným dveřím poskytoval hangár impozantní pohled na planetu Zemi, měsíc a na horizontu země vycházející slunce. A taky na dvě obrovské lodě. Lodě byli evidentně rozdílné konstrukce, jedna elegantní a červeno-bíla, druhá byla šedá až rezavě hnědá a byla členitá a hrubá.
"To je křižník EarthGOVu" zamumlal Isaac když pohlédl na členitější koráb.
Ezio si všim že hned u vrat hangáru je pódium. Zřejmě proto aby kdokoliv kdo na něm bude stát byl podpořen impozantní scenéreií za jeho zády. A opravdu. Světla zhasla a jen jemné světlo ozařovalo pódium. Vůči pódiu vyrazil muž v obleku. Vystoupil na pódium spolu s ochrankou stejných vojáků jací zajišťovali zónu přistání na Zemi. Muž byl již prošedivělí a měl jasné a pronikavé oči. Aź moc pronikavé.
"Něco tady nehraje, tomu chlápkovi svítí oči!" sykl Ezio na Isaaca.
"Nejspíš oční implantáty, v naší době může můžeme vrátit slepým zrak tím že dostanou oči mechanické."

Ezio si přesto zkusil prohlédnout muže orlím zrakem a viděl zajímaví úkaz: Orlí zrak zobrazí svět v jedné škále barev a kolem lidí zobrazuje různobarevné aury. Barva aury závisí na úmyslech dané osoby. Bílá symbolizuje lidi s přátelskými úmysly, červená s nepřátelskými. Ten muž je měl obě. Zapouštěli se do sebe ve vírech a vlnách do téměř růžové aury.
Muž vyvstal na pódium a promluvil charismatickým hlasem:
"Lidé planety Země. Moje jméno je Jack Harper, ovšem většinou mě lidi znají pod mím pseudonymen Illusive man. Ti co mě znají se dělí do dvou skupin: Ti co vidí mou práci a souhlasí se mnou, a ti jenž ve mě vidí vraha a tyrana. Nebudu vám lhát. Udělal jsem věci na které nejsem hrdý. Ale zastávám názor že účel světí prostředky. Ale ani mí přízivci ani mí odpůrci nemohou popřít jednu věc: Nic z toho co jsem udělal nikdy nebylo pro můj osobní zisk, vždy pouze pro dobro lidstva. A lidstvo teď stojí před velmi těžkou zkouškou. Nevíme přesně co se stalo, víme jen že došlo nejspíš k jevu jenž nazýváme "splinutí dimenzí". Zdá se že různé alternativní reality a časové linie se spojily v jednu ultimátní. Dole pod námi se točí naše rodná planeta zmítaná v Chaosu. Vojska nacistického Německa se setkávají s vojsky Ceaserovích legií a lidé města New Orleans roku 1768 jsou postaveni proti hrůzám pravěku. Zajistil jsem tuto stanici pro nás, jakožto Archu lidského vědění a útočište pro inteligenci a elitu lidské rasy. Tímto zakládám organizaci ADEMA, jejímž primárním úkolem bude zachovat výdobytky lidské rasy a její představitele. Sekundárním úkolem bude zajistit Zemi: Uklidnit konflikty, chránit vyspělé civilizace a postupně připravit Zemi na rekolonizaci vyspělím lidstvem. Našim úkolem je chránit lidstvo a to i před ním samým. Bude-li barbarská skupina ohrožovat vyspělejší ale méně početné civilizace, nebudeme váhat ve zničeni barbarů. Lidstvo bylo brutální silou vráceno do různých primitivních dob své existence a my musíme zachránit co nejvíce, i před námi samými bude-li to třeba. A k tomu nám bude sloužit blesk a hrom naší organizace, Everest a Ulysses!" při čemž teatrálně rozpažil ruce a poukázal tím na dvě lodě za stanicí. A pokračoval:
"Everest je Dreadnaught z mého světa. Je to téměř kilometr dlouhá loď s palebnou silou schopnou zničit město jedním výstřelem. Jeho kapitán Admirál Hackett!"
Na pódim přišel muž v uniformě rozhodně neurčené k přímému boji. Kožené nízké boty, kalhoty s puky a frčky na ramenou. Jeho obličej a vousy ukazovali na mnoho skušeností. Promluvil anglicky přízvukem:
"Moje jméno je admirál Steven Hackett. Jsem kapitánem lodi SDS-D1 Mount Everest. Já, tímto za celou svou třiceti tisícovou posádku přísahám že budu chránit tuto stanici a lidi planety Země. Netvrdím že jsem uplně spokojen s tím jak to tady chodí a chodit bude..."
Ezio si všiml napětí mezi Hackettem a Illusive manem. Zdá se že byli rivalové.
"Ale uděláme vše proto, abychom ochránili budoucnost lidstva. Moje loď je těžký Dreadnaught Systémové Aliance třídy Everest. Naše hlavní dělo dokáže vypálit projektil srovnatelný s Hirošimskou bombou každých pět sekund a naše hangáry schraňují deset eskader bojovích letounů. A já tímto slibuji, že veškerá tato síla bude k dispozici k ochraně a obraně naší organizace."
" a kapitán Andrew Lambert, velitel křižníku EarthGOVu Ulysses!"
Na pódium na Illusive manovou druhou stranu přišel muž v podobně střižené uniformě ale evidentně jiného střihu a jiného národa. S ním přišli jeho dva pobočníci v podobných méně zdobných uniformách. Illusive man začal vyprávět o přednostech jejich lodě ale skupinka z Ulysses ze zdála mít jiné zájmy.
Jeden z popobočníků vytáhl nějakou formu datapadu a naklonil se ke kapitánovi:
"Pane, zachytili jsme v oblasti další R.I.G."
"Někdo z našich?"
"Negativní. Seznam hledaných."
Kapitán zbystřil.
"Kdo?"
Pobočník mu něco pošeptal. Kapitán začal přejíždět pohledem přes dav v hangárů až jeho pohled ustrnul na Isaacovi. Isaac s Kapitánem vstoupili do očního souboje kdo dřív uhne. Oba se propalovali pohledem ze kterého prýštila nenávist. Illusive man domluvil a v očekávání že se slova ujme kapitán se k němu natočil. Kapitán však stále pálil pohledem po Isaacovi.
"Kapitáne?"
"Ehm...oh ano jistě! Moje jméno zní..."
Kapitán mluvil o svém křižníku a Isaac byl evidentně rozrušen.
Po představení kapitánů Iman mluvil o vedení stanice. První rok bude stanice vedena vojenským režimem pod jeho přímou kontrolou. Lidé mají rok na to aby sestavili funkční ústavu a za rok proběhnou první volby do palubního senátu jemuž bude Iman s kapitány lodí předsedat. Do té doby platí vojenský režim a základní pravidlo: "veškeré spory minulosti patřící zapomenuty budou". Po té už byl vyhlášen rozchod a Isaac s Eziem se vydali zpět do ubikací.
"Pane Clarku" řekl někdo jim za zády.
"Kapitán Lambert...těší mě." řekl Isaac hlasem který upravdu upřímný nebyl.
"Vidím že jste si dokázal uchránit svůj nebohý živůtek až do teď"
Pobočníci se přiblížili k Isaacovi a ten je oba praštil přesnými údery do obličeje. To přitáhlo pozornost davu. Jeden z vojáku Cerberu přišel:
"Co se tady děje?"
"Uhodil dva moje strážné!"
"Tenhle chlap je válečný zločinec!"
"Na seznamu EarthGOVu jste VY pane Clarku veden jako terorista."
"Já zachraňuji lidi! Lidi které vy máte chránit a místo toho je vraždíte!"
"O ničem takovém nevím!"
"Co vám říká "Sprawl" hm?! Nekromorfové vznikají pomocí takzvaných "markerů", mimozemských artefaktů jenž lidstvo replikovalo a snaží se využít jejich moc k vojenským účelům! Jejich moc se ale nedá zvládnout a oni to ví! Celá stanice s milióny lidí byla vyvražděna nekromorfy kvůli jejich vojenským pokusům! A po mě jdou jen proto že jsem na to přišel a marker zničil!!!"
"Nevím o čem to mluvíte."
"Ale víš ty hajzle! Moc dobře to víš!!!"
"Co se tady děje?" připojil se do hádky samotný Iman.
"Tady Váš kapitán je válečný zločinec! Přísahal nám tady jak bude chránit lidstvo ale nemá problém jich pár miliard obětovat ve vidině nové zbraně!"
"To zní zajimavě...kolik je na tom pravdy?"
" Já jsem pouze kapitán lodi. Na mé lodi nikdy žádný marker nebo nekromorf nebyl a mám o nich jen kusé informace, stejně jako o zničení Sprawlu. Mám akorát rozkazy zajmout a vyslechnout teroristu jménem Isaac Clarke!"
"Kapitáne, pravidla platí pro všechny a tedy i pro vás. Veškeré staré spory jsou zapomenuty. Dejte proto panu Clarkovi pokoj. Každopádně o markerech a hrozbě nekromorfů se chci dozvědět víc. Jak od vás pane kapitáne...tak i od vás pane Clarku. Do té doby se držte od sebe dál. Rozchod!"
A tak se všichni rozešli.

Archa

5. ledna 2012 v 17:33 |  Archa
Vrčelo to a koukalo se to na Karla žlutýma očima, které věštili jen hlad. Bylo to dlouhé asi tři metry, a stálo to na dvou nohách. Když Karel viděl tu konzervu, melo mu být jasné že je to past. Ale on pro ni stejně šel. Nikdo neví co jsou tyhle potvory zač. Jak se vzali. Odkud přišli. Jediné co Karel věděl, je fakt že žije v troskách něčeho co kdysi bylo civilizací. A tyhle bestie tu byli odjakživa. Jedna smečka rotrhala Karlovi bratra když si spolu hráli...byli jim 3 roky. Karel přežil jen díky tomu že jeho bratr Vary byl natolik tuhý, že zaměstnal bestie natolik aby Karel přežil. Ale teď tu není nikdo kdo by mu pomohl přežít. Věděl co ho čeká. Věděl že bestie jen upoutává pozornost a útok přijde od jinud. Ale odkud? Z poza vraku něčeho co kdysi prý, podle vyprávění potrefených stařešínů, bylo vozidlo, vyskočila druhá bestie. Karel veděl že je po něm. Ale stalo se něco co nečekal. Vzduchem se ozval svist nečeho tak rychlého že to nikdo nemohl ani spatřit. Bestie stuhla, upadla a doklouzala po zbytcích chodníku tlamou až k vyděšenému Karlovi. Ostatní bestie zatáhly obří zahnuté drápy na nohou do polohy pro běh. Alfasamice vydala svím karmínově červeným výrustkem na čele líbivou melodii, kterou ostatním oznámila ať se stáhnou. Z dálky bylo slyšet vrčení. Karel nevěřil svým očím. Sice v podstatě věřil že ty věci co se válí všude na chodnících jsou dopravní prostředky, ale nevěřil že ještě někdy uvidí nějaký v provozu. Automobil se blížil. Neměl střechu a uprostřed lidí v něm stála vysoká žena s dlouhou zbraní, které vděčil za život. Automobil přijel až k vyděšenému Karlovi. Vyskočil z něj statný muž, zhýbl se pro onu konzervu a hodil ji Karlovi, který ji chytil.
"Umíš mluvit?"
"An-no..." řekl ještě rozklepaný Karel.
"Kdo je to?" Zeptal se jiný muž z auta.
"Podzemková krysa."
"Asi dost naivní..." uchechtla se žena se zbraní."
"Kamaráde, ani nevíš jak jsi měl na mále. Ta konzerva je do nebe volající past."
"Kd-yž...j-á měl stra-šný hla-ad..."
"To bestie nejspíš taky."
"Hej Pronto, co s ním uděláme?" Zeptal se řidič auta.
"Nevím Alberte."
"Už mě stál jednu náboj, nestojím o to aby nás připravil o další majetek."
"No tak Hybernio, přece nejsi tak bezcitná." Prohlásila druhá žena na zadní sedačce.
"Kdybych měla cítit soucit s každou podzemkovou krysou, budu na mizině Billo."
Ozval se děsiví skřek tak hlasitý, že všem zalehlo v uších.
"Velkej Taťka!" Zaječel Albert.
"Hej kryso, je čas splatit dluh! Ukaž nám kde bydlíš, musíme se schovat!" řekl Pronto.
"Dobře, tamtudy!" řekl Karel a ukázal směr kolem staré sochy.
"Naskoč!"
Karel se jen mimoděk podíval na kaluž. Začali se v ní dělat vlny. Země se chvěla. Karel zaklel a naskočil na auto. Z poza zborcené budovy vyběhlo...něco. Bylo to vysoké jak třípatroví dům, a vážilo to tak šest tun. Z dálky to mohlo vypadat i komicky, asi jako velká slepice. Jenže tahle slepice měla obrovské svalnaté nohy, a obrvskou hlavu s tlamou plnou zubů...Mělo to ještě malé, ale svalnaté paže a bylo to pokryté žlutobílím peřím, tedy spíše chmířím. A běželo to přímo za autem. Na hlavě to mělo dlouhá žlutá pera. Zvíře mocně zaječelo a z dlouhých žlutých per se vynořil obrovský červený vějíř od nozder až po krk.
"To není velkej Taťka...TO JE VELKÁ MAMKA!" Zařval Albert
"Kurva! Šlápni na to Alberte!"
"Alfa samice! No to nám ještě chybělo!" Zaklela Hybernia.
Auto ujíždělo na plný plyn ale Mamka ho dobíhala. A to tak že rychle.
"Jak je to ještě daleko?!" Naléhal Pronto
"To nestihnem..." řekl zkroušeně Karel.
"Chce to jeden prásk Pronto!"
"Máme jen dva!" Protestovala Hybernia.
"Nemáme jinou možnost." řekl Pronto.
Hybernia vytáhla z pod sedadla dlouhou rouru olivové barvy. Hodila si jí na rameno a přes zaměřovač na boku se koukala na mamku. Jenže mamka má v arzenálu víc než zuby. A už se přiblížila natolik, že jednu z nich mohla použít. A tak plivla s odporným zvukem extrémně lepiví chrchel Hybernii přímo do tváře. Ta se skácela na sedačku.
"Kryso!" Zvolal Pronto.
"Ano?" Ozval se Karel.
"Musíš to skusit ty, Billa je Medik, neumí se zbraněmi!"
Karel uměl se zbraněmi zacházet relativně dobře. Sám měl v batohu pušku, ale již bez munice. Roura byla na rameni těžka ale díky opěrce stabilní. Spoušť byla jako u normální zbraně, a i zaměřovač nebyl Karlovi neznámí, několikrát se s ním již setkal. Ale auto sebou velice třáslo. Karel se pomodlil k bohům svích předků a stiskl spoušť. Efekt byl naprosto nečekaný. Z roury vystřelila ohnivá střela a zasáhla velkou mamku do tlamy. Zasáhla není nejlepší výraz, ona se totiž její hlava rozprskla na střepiny kostí a masa. Karel byl rozsahem destrukce tak šokován, že zůstal stát s otevřenou pusou...

Karel seděl na kdysi prý pohyblivém schodišti které vedlo hlouběji do další zastávky metra, kde byli ubikace. Tam dolů se mu vůbec nechtělo, posměch spolubydlících ho celkem děsil. Řekl že už toho má dost a že odejde do lepší země, a při tom málem umřel. Jo jen blázni a naivky věří v Kbelské Království. Cestou sem se ještě zeptal klanové šamanky na stav Hybernie, a poté se za ní pomodlil u oltáře boha Višnyu. A teď seděl na schodech v přítmí a prohrabával se obsahem svého batohu. Ze zadu se za ním někdo připlížil.
"To jsem já, Pronto." řekl muž s hnědými vlasy a dobře udržovanými vousy a natáhl ruku ke stisku.
"Karel" řekl Karel a stisknul mu dlaň.
Pronto si sedl na schody vedle Karla. Karel si všiml že je na místní poměry velice dobře oblečený, a že "podzemková krysa" jak se přezdívá lidem co žijí v metru nebude.
"Co to máš?" Zeptal se Pronto a vytáhl dlouhou ceduli z Karlova Batohu. Stálo na ní "Karlovy Vary 38 km".
"To je cedule co kdysi prý našel můj otec. Jedna stařena co umí číst jazyk staré civilizace tvrdí že je tam napsané "Karlovy Vary". Já a můj bratr jsme podle ní dostali jména. Beru jí vždy sebou jako vzpomínku na něj."
"Ta stařena nelhala" Usmál se vlídně Pronto.
"Vy umíte číst starý jazyk? Odkud jste?"
"Z Kbelského Království."
"Ono existuje?! Tak přece!"
"Existuje, ale představy lidí o něm jsou obecně velice přehnané."
"Ale vždit máte funkční...jak jste to říkal...auto! A dobré zbraně!"
"Nepopírám že si žijeme o něco lépe, ale máme svých trablí dost."
"To mi všichni..."
"Ale kromě automobilu jsme zprovoznili ještě něco...Vysilačku."
"Co to je?"
"Co ty víš o staré civilizaci?"
"Nic moc."
"Povím ti co víme my. Stará civilizace byla naprosto užasně vyspělá. Měli prostředky nejenom k cestování po zemi, dokázali obelstít i přitažlivost."
"To není možné."
"Pterazabijáci taky létají."
"Ale to jsou démoni."
"Ne, jen se naučili obelstít přitažlivost. Ale stará civilizace toho dokázala mnohem víc. Měli technologie komunikace na dálku. A my jednu takovou zprovoznili. A někdo odpoveděl. Příteli, tam v dálce, někde daleko za obzorem žijí svobodní lidé. Lidé co se nemusí schovávat! Lídé co si dokázali zachovat aspoň část znalostí předků!"
"A proč mi to říkáš?"
"Hybernia je zraněná, a nemůže pokračovat. A my máme úkol."
"Jaký?"
"Předci prý ukryly někde archu, se svími vědomostmi. Ti svobodní věří že je někde zde. Věří že nám může pomoct porozumět démonům. A že když jim porozumíme, možná je i porazíme. My byli vysláni jeho veličenstvem králem Obim II. řečeným moudrým tu archu najít. A nabízím ti jít s námi. Ukázal jsi se jako šikovný a jeden člověk nám chybí."
chvíli na to již vycházeli z těžkých dveří nad nimiž byli zbytky okřídleného "M" a nápisem "Vinohradská".


Bolest Karla přesvědčila, že je ještě naživu. Cítil vlhkost v nose. Hlína. Pokusil se jí vyfouknout ven. Bolely ho žebra a silný výdech se projevil řezavou bolestí. Všude byla tma. A vlhko. Karlovi projel před očima poslední tři měsíce. Jak ho tým zachránil, jak se stal jeho členem. Jejich putování. Albertova smrt...Ale teď je tady. Ale kde? Poslední týden měl okno. Počkat! Ano! Ano...Našli potencionální místo archy. Vstoupili do tunelů...Něco je v tunelech napadlo a rozdělilo, Billa byla mrtvá dřív než si to uvědomila, a po Prontovi ani stopy. Karel utíkal co mu nohy stačili, cítil vlhký dech té zrůdy za zády, a pak se pod ním propadl tunel...A teď je tady, v naprosté tmě. Něco ho tlačilo do boku. Pochodeň! Poslední pochodeň! I přes silnou bolest Karel vstal. A zažehl pochodeň. Byl v jeskyni tak 3x3 metry. A před ním byl objekt který mu vubec neseděl do světa který znal. Obrovský bílí poklop z kovu. Na výšku postavený masivní kus kovu natřeného bílou barvou. Za poslední měsíce ho Pronto naučil celkem dobře číst, tak se rozhodl rozluštit červený nápis na poklopu. Velkým červeným písmem tam stálo "ARCHaTech inc.". Tento podivný nápis Karlovi moc neřekl ale písmena "ARCHa-" ho naplnili očekáváním. Že by ji opravdu našel? Na poklopu byla prohluben ve tvaru lidské ruky. Karel se i přes zlomené žebro dobelhal až k ní, a skusil přiložit ruku. Obrys zeleně zasvsítil. Z malého světýlka na poklopu vyrazila ostrá modrá záře a oslepila ho.
"Zjištěna lidská DNA. Otvírám bránu." řekl podivný hlas.
Poklop se za ohromného syčení a vybrací odsunul. Pochodeň mezitím zhasla. Karel ještě chvíli sbíral odvahu a rozháněl mžitky před očima a pak vykročil...

Poklop se za ním s obrovskou ránou zavřel a nechal Karla v absolutní tmě. Chvílí na to na stropě něco bíle zablikalo a na stropě se rozsvítili bílé zářivky. A odhalili bílou chodbu která jako by nebyla z tohoto postapokalyptického světa, stejně jako onen poklop. Šel dál až došel k ceduli, na níž byla mapa oněch chodeb. Bylo to obrovské... Kilometry a kilomtery čtvereční schované hluboko pod zemí, ukrývající vědění staré civilizace. Archa.
"Přistup prosím." zazněl hlas. Byl to hlas starého muže, ale nějak podivně zkreslený.
Karel se šokovaně ohlédl. Stál za ním muž. Starý a evidentně nemocný, ale s důstojnosti. Ale co karla šokovalo, byl fakt že byl průsvitný.
"Vy jste duch?"
"Toto je dávno nahrána holograficka zpráva od Ing. Rohana von Stauffera, strážce projektu "ARCHA 22Z348DHE8-Vyšehrad PDGI, pokračovat v přehrávaní?"
"A-nn-o" řekl roztřesený Karel...


"Mé jméno je Rohan von Stauffer, vrchní inženýr projektu Archa. Nyní jsem i jeho strážce, poněvadž jsem již posledním žijícím členem projektu. Můj čas se již chílí ke konci a já chci zanechat tento vskaz, pro člověka jenž archu odhalí. Tato archa byla vybudována aby obsahovala a chránila vědění mého rodu. Lidské civilizace 21. století. Obsah Archy je popsán v sadě dalších záznamů co jsem pořídil. Tuto zprávu jsem pořídíl v době, kdy již bylo po mé civilizaci veta. Jako Memento. Příběh muže, který svími ambicemi zničil svět. Příběh muže jménem John Hammond..."

V době před více jak 65 milióny let, vládly naší planetě dinosauři. Obří tvorové velice podobní těm co zničili moji civilizaci. Tehdy přiletěl z nebe Asteroid který je vyhubil, a dal tak prostor k vývoji nám, lidské rase. Mnoho let poté, v roce 1983 učinil jeden muž objev který stál naší civilazci život. Dokázal přivést dinosaury zpět. Z v jantaru uchovaných komárů extrahoval jejich krev, podle níž je dokázal "postavit" znova. Navrhl zábavní park kam se na ně lidi budou jezdit dívat. Ale mělo to háček...Krev nebyla kompletně zachovaná, tak její části nahradil žabí. A to se stalo parku osudné, protože dinosauři zmutovali a dokázali se množit i v jednopohlavní komunitě. Převálcovali park a zabili mnoho lidí. Jenže naše arogance neznala mezí. Ostrov na němž se park nacházel jsme kvůli politckým nezhodám nechali volně existovat, i s druhým ostrovem sloužícím jako zázemí. Pašerácí rozkrádali a dinosaury ve velkém a oni se tak dostali do světa. Sem tam nějaký utekl a dostali se tak do přírody. Ničili ekosystémy a byli vážným problémem už tehdy. Ale ještě jsme s nimi úspěšně bojovali. Jenže jejich žabí geny nám podepsali finální ortel...Gen Z683H1 se ukázal jako nestabilní. Jako Mutagen. Jenže oni nemutovali jen tak. Oni se vyvíjeli... Evoluce zkrácená z miliónů let na roky. Byli rychlejší, dravější...ale hlavně chytřejší. A tak začali ale pomalu jistě likvidovat náš svět. V době když jsem nastoupil do Archtechu, zbývalo už jen několik opevněných měst, Praha mezi nimi. Města padala a nám došlo že to je konec. Rozhodli jsme se, že alespoň nechceme aby naše civiliaze zemřela nadarmo, upadla v zapomnění. A proto jsme se rozhodli pro plán. Vytvořili jsme archu, kde jsme uložili veškeré vědomosti naší civilizace, z každého odvětví. Fyzika, chemie, medicína...vše je uložené v Petabytech dat na paměťovích bankách za mnou. Pokud lidstvo dostane někdy druhou šanci, tato archa mu pomůže dosáhnout znovu své slávy, ale především vyvarovat se chyb. Když jsme začali stavět, perimetr Prahy byl už prolomen. Obyvatelé bránili staveniště do posledního dechu. Dovnitř se nakonec ukryl jen zlomek lidí, moc málo na udržení populace. A tak jsem tu, poslední žijící člověk starého světa. A mí bratři někde živoři v podzemí, zatím co ty zrůdy ovládají svět! Využijte tyto informace! Získejte Zemi zpět...prosím...Už mi nezbývá moc času. Chtěl bych ještě vidět jak svět opět zaplní lidské pokolení, ale nemohu. Doufám že můj život nebude marný, a že tato zpráva jednou pomůže. Jsem s vámi...až do konce... Rohan von Stauffer, Rok 2063

Hologram zmizel a na jeho místě zůstalo zářit akorát aktuální datum.

3. srpna 2298




 


Info

5. ledna 2012 v 17:32 | Lihkan |  Archa
Jméno povídky: Archa
Autor: Lihkan
Žánr: horor/sci-fi
Původ: Autorova fantazie/ dílo Johna Crichtona
Intro: Jaký má tenhle zasraný život smysl? Živořit v troskách a prachu bez jídla jen pro pobavení a potravu těch zrůd?

Krátký příběh o tom co se stane když se genetické inženyrství vymkne z ruky. V daleké budoucnosti se mladý muž Karel snaží přežít v rozvalinách Prahy, která už dávno nepatří lidem. Dokud se nesetká s tajemnými cizinci, kteří o sobě tvrdí že pochází z bájného Kbelského království.

A jedeme...

22. května 2011 v 15:08 | Lihkan |  Důležité!
Dnes, dne 22. května 2011 byl blog konečně zahájen dvěmi pilotními díly "Cryptid" a "Ve stínu". Doufám že vás tato dílka pobaví a že brzy další budou následovat. Pilotním autorům velice děkuji.

Máme tu dvě dílka:

Cryptid, jejíž děj popisuje setkání typické české vesničky s tvorem doposud lidem neznámím a Ve stínu, jenž popisuje tvrdé prožitky odstřelovače z druhé světové války, která se odehrála trochu jinak, než nás učí učebnice dějepisu.

Doufám že povídky pobaví a případně i inspirují.

Přeji příjemné počtení.

Ve stínu-Info

22. května 2011 v 14:55 | Michal Szczurek |  Ve stínu
Jméno povídky: Ve stínu
Autor: Michal Szczurek
Žánr: Sci-fi/ Alternativní historie
Původ: Autorova fantazie
Intro: Příběh sleduje v krátkých utržcích život odstřelovače za druhé světové války. Za druhé světové války tak ja ji neznáte...

Jedná se o zajimavé dílko z alternativní historie druhé světové války, kdy se něco stalo jinak než ve skutečnosti. Dílo se ani tak nezabívá valkou v globálním měřítku jako spíš komorním životem snipera na nepřátelském území, jehož pocity vyobrazuje maximálně precizně.

Ve stínu, část I.

22. května 2011 v 14:48 | Michal Szczurek |  Ve stínu
Přehoupl se přes okraj římsy a tvrdě dopadl na balkón asi 2 metry pod ním.
Podlomily se mu nohy, težce vydechoval, po tváři stékal pot a panenky mu "tančily" zte strany na stranu.
Zbavil se pronásledovatelů? Neslyšel nic, až na výbuchy v dály. Přitáhl si k sobě zbraň, vypadala na starou ostřelovací pušku s domácími vylepšeními.
Zkontroloval její stav, obával se nejhoršího. Nebyl si jistý, jestli se nepoškodila při dopadu.
Spadl mu kámen ze srdce. Nic jí nebylo. Ta zbraň byla jediná věc, která mu zůstala.
Všechny, které znal, které miloval byly pryč. Nikdy se už nevrátí, opakoval si a myslel na to pokaždé, když ...
Na ulicí pod ním se rozhostilo ticho, které bylo rušeno jen ohlušujícím řvem motoru.
Lehl si a se zatajeným dechem přihlížel scéně pod ním. Dvě maskované osoby si zřejmě dávali přetávku od, ...
Bylo mu zle jen na to pomyslel, zrůdy. Zrůdy jako vy si nezaslouží žít, pomyslel si. "Nebyl jsem ani chytrý, ani krásný, bůh mne obdařil jedinou věcí a já se se stanu jeho vykonavatelem.
Přítáhl si svou zbraň, opatrně a hlavně neslyšně ji protáhal dírou v kamenném bálkoně. Věděl co musí udělat.
Nadechl se, všechno své vnímaní soustředil do dvou smyslů, zraku a sluchu.
V uších se mu rozhostilo ticho. Nic ho nerušilo, nevnímal okolí, soustředil se pouze na ty dvě maskované osoby.
Od oka změřil vzdálenost, která byla ta jediná věc co mu stála v cestě.
Pomalu zavřel jedno oko, aby měl co nejlepší míření, druhé oko přiložil k optice.
Prst mu pomalu sjížděl po hlavni, až se nakonec zastavil na spoušti. Jen tři sekundy, za ty tři sekundy ti bože sešlu dva služebníky ...

O 10 let dříve ...

"Vás netrénujeme proto abyste umíraly. Na to tu jsou jiní, vy jste ta elita !
Vy jste byly vybráni, jako nejlepší z vašich čet,vy budete nasazeni na ty nejtěžší úkoly.
Aneb když se něco posere, budete to vy koho tam pošlou to dát dokupy !
Tak si zaslužte nosit odznak S.V.P.J ! " ( SPeciální výzvědná a pozorovací jednotka )
" Ahu, vojáci !" ... " Ahu, kapitáne !" odpověděly jsme sborově

Mohlo by se zdát, ale zdání klame, že největším a nejtěžším nepřítelem jsou ony maskované osoby, ale jak jsem řekl zdání klame.
Pro tuto chvíli je nepřitelem č.1, samo Město. Ano to město, které dobře znal, se během "mávnutí proutku" změnilo k nepoznání.
Kde jsou ty naleštěné výlohy ? Kde jsou ta rušná dětská hřiště ? Jsou zapomenuta v prachu.
Z dětského hřiště se stal masový hrob, z výloh se staly okna, prázdná a temná. Celé město se měnilo, a náš hrdina sním.
Každou chvíli byl slyšet zvuk padající budovy, pokaždé pomyslel na svůj rodný dům.
Spadl? Stojí ještě ? Otázky ho trápily ze všeho nejvíc, avšak odvahu na ně odpovědět nenašel, nebo snad ani nechtěl.
Bál se, přišel o vše. A to jen kvůli tomu zpropadenému Německu.
Bouchl pěstí do zdi, a na vteřinku si pomyslel že slyšel prasknutí, přešel to a rozzuřeně se postavil na okraj střechy a oslněn zapadajícím sluncem se nadechl a dal se doběhu ...

Pokračování příště...

Cryptid-Info

22. května 2011 v 13:56 |  Cryptid
Jméno povídky: Cryptid
Autor: Alfaraptor
Žánr: horor/sci-fi
Původ: Autorova fantazie/ Inspirováno skutečnými cryptozoologickými příběhy
Intro: Bytsřín, ta nejnormálnější vesnička kterou si dovede představit. Tlachající důchodkyně, skoro u každého domu zuřivě štěkající pes. Ale v lese žije ještě někdo... nebo snad něco?


Krátká povídka popisující střet naprosto typické české vesničky s něčím co doposud nikdo nepopsal. Prostředí vesnice je maximálně autentické díky autorovím skušenostem, rovněž jako popis a chování ono tvora, jelikož autor má s cryptozoologií taktéž bohaté skušenosti.

Cryptid

22. května 2011 v 13:47 | Alfaraptor |  Cryptid
Obec Bystřín, 6. června 2010, pozdní večer

"Vážení diváci, vítáme vás u našeho zábavného pořadu!" Obtloustlý televizní moderátor s přihlouplým úsměvem a postupující pleší představoval hosty své show. Pan Hlavica místo toho raději přepnul na fotbal a hlasitým cvaknutím si otevřel další pivo. "Proč jsi to přepnul? Já se na to dívám!," zamručela jeho manželka sedící ve vedlejším křesle. "Vždyť stejně spíš," odpověděl jí. Zvenku se ozval zuřivý psí štěkot. Pan Hlavica se s povzdechem zvedl z křesla a šel se podívat, proč jejich jezevčík tolik vyvádí. Došel k oknu a podíval se na ulici. Štěkání rázem ustalo.Venku bylo úplné ticho. Asi jen někdo procházel kolem. Pes musel být zalezlý v boudě, protože ho nikde neviděl. Znovu se rozvalil do křesla a sledoval zápas.

7. června 2010, ráno

Slunce stoupalo nad vrcholky statných borovic, zatímco Libor nasedal do svého Wolksvagenu Golf. Cestou do obchodu na něj štěkalo nejméně šest psů. Každý den touhle dobou jezdil dolů do vesnice na nákup. Pečivo, nějaký salám, zelenina, ovoce a něco dobrého na večer k televizi. Když odcházel s plnými taškami k autu, uviděl před vchodem paní Janišovou a paní Poláškovou, které pravděpodobně spolu probíraly nejnovější klepy. "Dobrý den, pane Vrána," pozdravila ho jedna z důchodkyň. "Slyšel jste to? Tady Miluška říkala, že prý včera Hlavicům zmizel jejich Ťapka. Večer ho ještě slyšeli štěkat, ale ráno byl pryč. Jestli za to náhodou nemůže ten Šebek, co má na volno puštěného vlčáka - pamatujete si, co přece udělal s mým Beníkem, ne? Raději byste si měl hlídat svoji Andynku," upozornila ho. "Jasně, nebojte paní Polášková," odpověděl jí Libor. Odemkl kufr svého auta, kam naskládal nákup a vyrazil zpátky do místí části zvané "Hájek", kde vyrostla řada hezkých nových domků, mezi nimž byl i ten jeho.

7. června 2010, odpoledne

"Pojď Andy, půjdeme na procházku," řekl Libor a vzápětí se jako blesk přihnala jeho fenka Labradorského retrívra. Libor jí připnul vodítko k obojku, oblékl si lehkou sportovní bundu, nasadil sluneční brýle a za nadšeného štěkotu vyšel se psem na ulici. Vzali to kolem potoka, ve kterém ji Libor nechal chvíli dovádět. Potom se prošli kolem dětského hřiště a před hospodou "U tří soudků" udělali "čelem vzad" a vrátili se stejnou cestou domů. Před domem potkali pana Nepalu, který se chystal Liborovi hodit něco do schránky. "Ahoj Libore. Čau psisko," usmál se a podrbal Andy za ušima. "Dobrý večer, pane Nepala", pozdravil Libor. "Copak nám nesete?" "Ále, děláme ve čtvrtek grilovačku, tak jsem ti přinesl pozvánku," řekl pan Nepala. Pozvali jsme všechny známé z okolí. Ty i Andy jste srdečně zváni. Naše Betynka už se těší, až si spolu budou hrát. Doufáme, že oba přijdete." Na takovou nabídku se nedalo říct ne. "Určitě. Mockrát děkujeme," řekl Libor a vzal si pozvánku. "Nezapomeňte si vzít s sebou dobrou náladu!," řekl pan Nepala a odkráčel rozdat další pozvánky.

8. června 2010, ráno

Od rána hustě pršelo, ale pro paní Janišovou a paní Poláškovou to nic neznamenalo. Ty dvě spolu před obchodem mohly klevetit i kdyby trakaře padaly. Obchodem letěl drb, že i starému Šebkovi zmizel jeho vlčák Desan. Prý ho to dost vzalo a dokonce (Říkala to paní Janišová!) se psychicky zhroutil. "Ale patří mu to, hajzlovi," dodávala jedním dechem. "Kolik kur (slepic) mě zadávil a s Beníkem jsme museli na operaci. Dobře mu tak!" Libor, který to náhodou zaslechl, se jen pousmál a přemýšlel, jestli tyhle dámy mají na starosti i něco jiného. Vedle jeho Golfu právě zaparkoval stařičký Renault 5 pana Krčmáře. "Dobrej, Libore!," pozdravil ho veselý padesátník. "To máme dneska počasí, co? Snad nepoprší celý týden. Slyšel jsem od pana Nepaly, že jsi taky pozvaný na tu grilovačku." Libor přikývl. "No snad se nám udělá zítra pěkněji," pokračoval pan Krčmář. "Chtěl bych si totiž zítra vyjít do lesa na houby. Nechceš jít se mnou?" "Je mi líto, ale zítra nemůžu," odpověděl Libor, "musím si něco zařídit ve městě." Na vždy veselé tváři pana Krčmáře se objevil náznak zklamání. "No, nevadí. Tak snad se uvidíme na té grilovačce. Zatím se měj." "Nashledanou," řekl Libor a nasedl do auta.

9.června 2010, odpoledne

Libor ráno vyrazil do města, aby si tam něco zařídil (sám nevím co a to jsem autorem této povídky). Domů se vrátil kolem třetí hodiny odpoledne. V poštovní schránce na něj čekal vzkaz od pana Nepaly. Žádal Libora, aby zajel ke Třem soudkům a vyzvedl tam bečku piva na zítřejší párty. Hospodský už prý bude vědět co a jak. Ještě tam byl připsán dodatek, že si nemá dělat starosti s penězi, protože už je to zaplacené. Libor si vzkaz schoval do kapsy a vešel na zahradu. Najednou se odněkud vyřítila velká béžová chlupatá koule a málem Libora i s taškami povalila na zem, takovou radost měla jeho labradorka Andy, že se její pán konečně vrátil. "Ahoj hafo," pozdravil ji Libor, "určitě se ti stýskalo, co?" Andy kolem něj radostně poskakovala a nadšeně vrtěla ocasem. Libor uklidil nákup, nachystal jídlo pro sebe i pro psa a společně pak sledovali televizi.

9. června 2010, podvečer

Asi v pět hodin se Libor sebral, nasedl do auta a zamířil k hospodě. Normálně bylo možné vidět téměř na každé zahradě minimálně jednoho psa, který zuřivě štěkal na vše, co se pohnulo za plotem. Ale dnes viděl sotva tři psy. Zjevně se tu dělo něco zvláštního.
Zaparkoval před hospodou. Slunce pomalu zapadalo, začaly se rozsvěcovat pouliční lampy. Na některých byly vylepeny plakáty s fotkami hledaných psů a telefonními čísly jejich majitelů. Libor stiskl kliku dveří od hospody. Hned ucítil pach cigaretového kouře a vůni piva. Lokál byl jako vždy úplně plný, v nahlas puštěné televizi umístěné v rohu zrovna běžel fotbal. Jo, takhle to tady vypadalo pořád. "Co to bude?," zeptal se hospodský Libora. "Dneska nic, jsem tu autem," odpověděl mu. " Pan Nepala mě k vám poslal pro bečku piva."
"Á, tak to jste vy. Ano, vím o tom," usmál se hospodský. "Před chvílí mi volal, že se stavíte. Tak pojďte za mnou dozadu, pomůžu vám s tím do kufru," řekl, zatímco hledal klíče od skladu.

Libor zaklapl víko od kufru a poděkoval hospodskému, který se vydal zpátky obsluhovat své zákazníky. Už se chystal usednout za volant, když vtom si všiml, že k němu z hospody přibíhá pan Krčmář. Vypadl, jako kdyby ho něco trápilo. "Mám štěstí, že jsem tě tu zastihl," řekl celý zadýchaný. "Co se stalo?," chtěl vědět Libor. Viděl jsem něco strašného, řekl roztřeseným hlasem pan Krčmář. "Byl jsem dnes ráno na houbách. Moc jsem toho nenašel, tak jsem šel až k Čertovým kamenům. Bylo už skoro poledne, tak jsem se rozhodl udělat si přestávku a dát si svačinu. Došel jsem k nebližšímu z kamenů, sedl jsem a vytáhl chleba, ale pak jsem si všiml něčeho lesklého v jedné puklině. Když jsem to vytáhl, zjistil jsem, že je to psí známka. Napadlo mě, jestli tu ten pes někde není. Díval jsem se všude, až jsem nakonec ucítil odporný zápach vycházející z jedné dutiny mezi kameny. Kolem poletovalo ohromné množství much. Uvnitř byla hromada kostí a dva napůl sežraní psi. Poznal jsem mezi nimi Šebkova ztraceného Desana. Ty kosti určitě musely patřit ostatním zmizelým psům." Libor, ohromený tou zprávou jen nechápavě kroutil hlavou. "A co bylo dál?," zeptal se. "Utíkal jsem z toho strašného místa přímo k tobě, ale ty jsi nebyl doma," řekl pan Krčmář. "Jenže proč zrovna ke mně?," ptal se Libor. "Protože ti můžu věřit. Jsi jediný, komu jsem to zatím řekl. A taky dobře znáš se starostkou."
No jo, ale bez důkazů za ní nemůžu," vysvětloval Libor. "Zkusím se nejdřív poradit s přítelem, který studuje rysy a medvědy. Ten by mi mohl říct, jaká zvířata se takhle chovají a potom bychom mohli zajít za starostkou."
"Tak dobře", řekl nakonec pan Krčmář, který se tvářil dost rozpačitě. "Ale buďte opatrní," dodal vzápětí, "jestli to zvíře žere psy, tak je docela možné, že zaútočí i na člověka."
"To se uvidí," usmál se Libor. "Nashledanou," rozloučil se a odjel domů.

9. června 2010, večer

Hned, jak přišel domů, zavolal Libor svému příteli Michalovi, který jako terénní biolog studoval život šelem na území České a Slovenské republiky. "Berger," ozval se šeptem tichý hlas. "Ahoj, Michale, tady Libor Vrána. Co se děje? Strašně špatně tě slyším."
"Pšt, mluv víc potichu, ať je nevyplašíš. Mám tady několik lišek, které právě obírají mršinu," šeptal Michal. "Něco takového jsem ještě neviděl," sděloval s nadšením. "Aha", řekl Libor, "Potřeboval bych od tebe pomoc. Něco nám ve vesnici zabíjí psy a jejich kosti schovává do prohlubní v kamenech. Nevíš, které zvíře se takhle chová?"
"No…," zamyslel se Michal, "teď z hlavy ti to asi neřeknu, ale docela dost by mi pomohlo, kdybys mi to místo ukázal. Naštěstí jsem teď jen pár kilometrů od Bystřína, takže bych zítra za tebou mohl přijet. Co třeba v 10:00 u studánky?"
"Bezva, to by šlo," přikývl Libor. "Budu se těšit. Tak dobrou noc a dej bacha, ať tě tam nesežere nějaký medvěd!"
"Jasně, neboj," řekl Michal. "A dobrou noc i tobě," popřál Liborovi a ukončil hovor.

10. června 2010, dopoledne

Michalovo zablácené terénní auto Libor viděl už z pěkné dálky, také bylo jediné, které v tuto dobu na parkovišti před studánkou stálo. "Tak vidím, že tě ještě nic nesežralo," usmál se Libor na svého kamaráda. "Jak vidíš, tak ne," odpověděl Michal. "Jak se má Andy?"
"Naštěstí dobře, ale radši ji teď zamykám doma, když jdu pryč," řekl Libor. "Nechci o ni přijít."
"Chápu," přikývl Libor. "Tak mi teda ukaž, kde se to stalo."

Došli k trojici obřích balvanů, které tady zůstaly v důsledku činnosti ledovců v poslední doby ledové. Najít prohlubeň plnou psích kostí jim ani nedalo moc práce. Hnilobný zápach a hukot hejna much byl patrný už na delší vzdálenost. Štěstí, že tu moc lidí nechodí. "Tak se podíváme, kdopak nám to tady svačil," řekl Michal a natáhl si na ruce pár chirurgických rukavic a sáhl mezi kosti. "Po chvíli jednu z nich, částečně obalenou mouchami a jejich larvami vytáhl na světlo, aby si ji mohl lépe prohlédnout. "Kost vypadá, jako kdyby ji někdo rozštípl ostrým předmětem, aby se dostal k morku," oznámil Michal. "No a?," zeptal se Libor. "Hodně dravců rozbíjí kosti, aby se dostalo k morku."
"Jenže ne takovýmto způsobem," řekl Michal. Neznám zvíře, které by se takto chovalo, nebo si schovávalo zbytky kořisti na podobná místa. Jo, kdyby to žralo kočky, tak bych řekl, že je to Alf (mimozemský hrdina amerického seriálu z konce 80 let - pozn. autora)." Při této poznámce se oba rozesmáli. "Mám ale i několik vážných hypotéz, co mohlo ty psy zabít. Buď tu máte pytláka, nebo šíleného souseda anebo, ale to je málo pravděpodobné, je to nějaký dosud neznámý tvor. "Na co by pytlákovi byli mrtví psi?," podivil se Libor. "Mohl je tu nechat například jako návnadu pro lišky," vysvětloval Michal. "Kolik lidí o tomhle ví?," zeptal se. Jen já a pan Krčmář, který to objevil," řekl Libor. "A už jste to oznámili starostce?," ptal se dál Michal. "Ještě ne, čekal jsem, že mi řekneš, co to může být," odpověděl Libor. "No, s největší pravděpodobností to bude ten pytlák, takže bychom za ní měli zajít co nejdřív. Nechceš přece, aby i další psy ve vesnici potkal podobný osud," prohlásil Michal a vykročil směr parkoviště.

Zastavili před obecním úřadem a vešli prosklenými dveřmi do moderně vypadající budovy. Na informační tabuli u recepce si našli starostčinu kancelář nacházející se ve druhém patře.
"Je mi líto, ale paní starostka včera odjela na služební cestu do zahraničí," řekla jim sekretářka, "a vrátí se až příští týden. Mohu pro vás ještě něco udělat?"
"Ne, děkujeme," řekl Libor. "Zajdu za ní až se vrátí. Nashledanou."
"Přejí pěkný den," usmála se na ně sekretářka a vrátila se ke svým papírům. "To máme smůlu," řekl Michal, jakmile vyšli ven, "ale co můžeme dělat?"
"Nezbývá než čekat," odpověděl smutně Libor. "Dnes večer pořádá můj soused pan Nepala grilovací párty. Nechceš přijít?," navrhl svému příteli. "Určitě se nebude zlobit, když přivedu jednoho hosta navíc."
"Promiň, ale dneska vážně nemůžu," omlouval se Michal. "Mám už něco domluveného. Možná jindy." Podíval se na hodinky. "A taky už budu muset vyrazit. Nechceš ještě hodit domů?"
"Ne, to je dobré. To dojdu pěšky," zavrtěl hlavou Libor. "Fajn," řekl Michal. "Tak se tu měj a pozdravuj Andy." "Jo, jo, zatím," loučil se Libor. "A bacha na medvědy!"
"Hele, nezačínej s tím zase!," byla Michalova poslední věta než nastoupil do auta, ale vzal to s úsměvem. Dvakrát zatroubil na rozloučenou a byl ten tam.

10. června 2010, podvečer

Slunce zapadlo a les zahalila temnota. Ptáci ve větvích utichli. Přišel Jeho čas. Čas, kdy měl celé okolí jen pro sebe. Čas lovu. Pomalu kráčel porostem, ani se nesnažil maskovat. Znal to tady moc dobře a věděl, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Ve spadaném jehličí objevil malou hromádku zvířecích výkalů. Sehnul se k ní a několikrát nabral vzduch do nozder. Pomocí velmi citlivého čichu poznal, že se jedná o psí trus. Odhadl jeho stáří nanejvýš na několik hodin, což znamenalo, že pachová stopa toho zvířete stále čerstvá. Při představě další lehce získané kořisti slastně zamručel a rozběhl se po psí stopě.

Na zahradě u Nepalů bylo velice rušno. Hosté si mohli vybírat z mnoha druhů grilovaného masa upraveného na ještě větší počet způsobů. Kromě toho se tu na rožni peklo sele a několik lidí opékalo buřty na dlouhých vidlicích. Nechybělo ani dobré pití a spousta všelijakých pochutin. Mezi tím vším povykem bylo vidět malou Nikolu a hned v závěsu za ní Nepalovic yorkshírku Betynku. Ty dvě byly nerozlučná dvojka, Nikola si ji často půjčovala a spolu s maminkou ji chodívaly venčit. Ze všeho nejraději si Nikola s Betynkou hrály na honěnou. A ne jinak tomu bylo i dnes. Hosté z nich viděli jen dvojici rozmazaných šmouh proplétající se jim mezi nohama. Nikola se za běhu podívala na svoji kamarádku a z nepozornosti vrazila do své maminky bavící se s několika sousedkami o nových telenovelách nebo o něčem podobném. "Niki, kolikrát jsem ti už říkala, že tu nesmíš takhle běhat! Běžte s Bety tamhle dozadu a hrajte si třeba s míčkem," řekla paní Nohavicová dceři. "Dobře, mami. Pojď, Betynko, půjdeme jinam," řekla Nikola malému ňafajícímu chomáčku chlupů a obě zmizely v zadní části zahrady.

Byl už blízko, cítil to. Stopa ho dovedla až na kraj lesa. Skrz keře pronikalo množství světla hluku, což bylo na tuto dobu dost neobvyklé. Přes plot se mu naskytl na velké shromáždění "Vyděděnců". Někteří z nich byli otočeni obličeji k sobě a vydávali různorodou škálu zvuků, jimž sice nerozuměl, ale pochopil, že mezi sebou komunikují. Jiní pomocí jakýchsi lesklých drápů porcovali maso a ostatní je napichovali na dlouhé dvouprsté pařáty, které pak ve svých prackách drželi nad ohněm. Všichni byli zaneprázdněni jídlem, žádný z nich si ho nevšiml. Psa neviděl, neznamenalo to však, že tady není. A pak najednou ze vzdálenějšího tmavšího koutu zahrady uslyšel zvuk znějící mu jako rajská hudba. Psí štěkot. Přestal sledovat Vyděděnce vydal se po sluchu houštím za svou kořistí. Když odhrnul husté větve plné listí, spatřil svůj cíl, jak se zjevným zaujetím hryže kus větve a vůbec si nevšímá okolí. Ideální podmínky pro útok. Už, už se chystal zaútočit, když tu se náhle ozvalo: "Bety, přines klacíček, honem!" Nepočítal s tím, že tady bude nějaký Vyděděnec, natož malá holka. Neměl důvod jí ubližovat nebo dokonce zabíjet, šlo mu pouze o toho psa. Normálně by se takové situaci vyhnul a šel by zkusit štěstí jinam, ale psů bylo v oblasti už jen velmi málo a on několik dní nejedl. Nikoho naštěstí kromě těch dvou poblíž neviděl, takže se nakonec rozhodl podstoupit riziko. Vše proběhlo nepředstavitelně rychle. V mžiku přelezl plot, popadl nic netušícího psa, přeskočil plot zpátky a zmizel v lese. Při tom, jak kličkoval mezi stromy, uslyšel pištění té malé Vyděděnky, která až doposud stála na zahradě jako solný sloup a vytřeštěnýma očima celou tu hrůzu sledovala.

Pláč okamžitě vyburcoval několik hostů a samozřejmě paní Nohavicovou, která byla u Nikoly jako první a hned ji konejšila. "Copak se stalo, zlatíčko?," ptala se jí. "Be…, Betynka, Betynka," vzlykala Nikola. "Co? Co se stalo s Betynkou? Kde ji máš?," nechápala paní Nohavicová. "Byl tam takový…," hledala správný výraz, "bubák a byl ošklivý a odnesl Betynku do lesa," špitala mezi vzlyky její dcera. "A měl obrovské oči," dodala. Mezi hosty to neklidně zašumělo. Pár lidí se dokonce pustilo do prohledávání zahrady, volajíce Betyno jméno. "Určitě se nám zase nějak protáhla pod plotem a utekla," řekla paní Nepalová a zpražila manžela všeříkajícím pohledem. "Ne!," vykřikla Nikola, "Viděla jsem, jak ji odnesl bubák!"
"Jistě zlatíčko, to se ti jenom něco zdálo. Pojď, půjdeme domů," řekla její maminka a vzala dítě za ruku. V brance se potkali s Liborem a Andy, kteří zrovna dorazili. "Copak se stalo, Niki?," ptal se Libor plačící holčičky. "Před chvílí se ztratila Betynka a Nikola je z toho velmi smutná," vysvětlovala paní Nohavicová. Na zahradě, mezi několika vzrostlými okrasnými keři našel Libor svého souseda, jak u jednoho klečí a probírá se jeho větvemi. "Dobrý večer," pozdravil Libor a pan Nepala s sebou polekaně trhl. "Ježišmarjá, Libore, tohle už mi víckrát nedělej, takhle se ke mně přikrást!"
"Omlouvám se," řekl Libor. "Slyšel jsem, co se stalo s Betynkou," dodal. "Ano, je to mrzuté," přikývl pan Nepala. "Měl jsem ten plot spravit už dávno, jak říkala manželka. Jinak by se to nestalo."
"Nesmíte si to dávat za vinu," utěšoval ho Libor, "ona se určitě vrátí, jakmile dostane hlad."
"Asi máš pravdu," uznal nakonec soused. "Představ si, že nám Nikola tvrdila, že prý Betynku odnesl nějaký bubák s velkýma očma. Pche! Takový nesmysl!," zasmál se. "Mohla to být sova, ale ty tu prý neviděli od konce druhé světové války," přemýšlel nahlas Libor. Nechtěl mluvit o tom hrůzném nálezu, který nakonec způsobil jen paniku. "Však ono se uvidí," ukončil debatu soused. "Tak co, Libore, dáš si buřta nebo radši kousek vepřového?," zeptal se a podal mu na uvítanou láhev vychlazeného piva.

Na zpeřených listech nízkých kapradin ulpívaly kapky krve, jak běžel ke svému skalnímu doupěti, kde si chtěl svoji kořist náležitě vychutnat způsobem pro něj tak typickým. Ale několikadenní hlad byl mnohem silnější, než nějaký pud sebezáchovy. Zastavil se u nejbližšího stromu, sedl si a začal hodovat. Pomocí svých hrozivých drápů štípal kosti jako párátka, dychtivě vysával jejich morek. Avšak pocit hladu v něm stále přetrvával. Ze směru, odkud sem doběhl, sem dolehlo psí štěkání. Další pes? Tady? Okamžitě vyběhl tím směrem. Štěkot se ozýval z té samé zahrady, tentokrát patřil mnohem většímu psu. Bohužel ho viděl v neustálé blízkosti Vyděděnců, takže jakýkoliv útok by skončil nezdarem. Rozhodl se tedy ukrýt v křoví a počkat, až se on i jeho vyděděnecký páníček půjdou domů. Jiná cesta, než lesem tudy totiž nevedla.

Večírek pomalu končil a většina hostů odešla. Libor ještě naposledy s panem Nepalou prohledal zahradu. Když nic nenašli, rozloučil se a poděkoval za pozvání. Zavolal si Andy, připnul jí k obojku vodítko a chystali se odejít. "Kdybyste náhodou Betynku našli, tak mi dejte vědět," ozval se za nimi pan Nepala. "Nebojte, určitě se ozvu, jestli na ni narazíme," houkl přes rameno Libor. Přes skřípot kovových pantů branky nepostřehl jemné zamručení z blízkého keře.

Větve smrků a borovic propouštěly jen velice malé množství měsíčního svitu na kamenitou lesní cestu, po níž Libor s Andy kráčeli k domovu. Byla už téměř půlnoc a oba se těšili po tak náročném dni na zasloužený odpočinek. Andy, jdoucí poklidně vedle svého pána dlouze zívla. "Vidím to stejně," usmál se na ni Libor. "Taky se mi chce spát." Labradorka náhle ožila. Ze všech sil táhla Libora mimo cestu, někam mezi stromy, div, že se neuškrtila obojkem. Libor se divil, kde se v ní najednou vzala taková síla. A pak se mu najednou z ničeho nic vodítko vysmeklo z ruky a pes tryskem zmizel v houští. "Andy, vrať se! K noze!," křičel rozčíleně Libor, když běžel za ní.

Celé to sledoval z rozložité koruny statné borovice. Tohle přesně potřeboval. Štěstí, že svoji předešlou kořist sežral tady. Když si vše správně načasuje, stačí popadnout psa a zmizet dřív, než si toho ten Vyděděnec všimne.

Andy se zastavila pod mohutnou borovicí, kde hrabala tak dlouho, dokud nenarazila na hromádku kostí a chomáčů chlupů, které jí voněly velice povědomě. Ničím nerušena se pustila do dalšího hrabání.

Přesunul se přímo nad kořist, přichystaný ke skoku. Schválně přemístil své těžiště až ke konci větve, kvůli lepšímu odrazu. Chytil se nejbližšího rozvětveného konce a vyskočil. Prásk! Pružná větev se vrátila a praštila ho, čímž skok změnila v nekontrolovatelný pád.

Libor, celý udýchaný, doběhl k Andy. Přesně v ten samý okamžik cosi s nepříjemným chrčením dopadlo do křoví pod stromem. Andy přestala hrabat a podrážděně tím směrem zavrčela. Libor prošel kolem psa a překročil něco, co jak s hrůzou zjistil, byla Betynka. Nebo alespoň, to co z ní zbylo. "Haló? Je tam někdo?," zavolal k houští. Žádná odpověď. Už se chystal s Andy odejít, když vtom se z keřů ozvalo nevrlé zaskřehotání. Otočil hlavu a v ten okamžik by se v něm krve nedořezal. Hleděl do očí bytosti, kterou by si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Pomalu se blížila porostem, pohledem holé, lebce podobné hlavy s děsivě vypoulenýma očima bez zorniček střídavě těkala z Libora na Andy. Stála na dvou vyzáblých končetinách, další dvě vypadaly skoro jako lidské ruce, nebýt dlouhých zahnutých drápů. Z drobné pootevřené tlamy plné ostrých jehličkovitých zubů kapaly provazce zpěněných slin. Teď už bylo Liborovi jasné, kdo zabil všechny ty psy. Z tvorova chrčivého teplého dechu se mu zvedal žaludek. Kňučící Andy zalezla za Libora. Zdálo se, že ta potvora neměla o Libora vůbec zájem. Šla po jeho psovi. Libor s Andy pomalu couvali k lesní cestě s nadějí, že je ta potvora nechá odejít. Ta se místo toho proti nim rozběhla a ve výskoku srazila pařátem Libora na zem. Andy na nic nečekala a utíkala pryč, co jí nohy stačily. Pronásledovatel jí byl v patách. V jeho pohybu však bylo něco těžkopádného, jako by mu způsoboval bolest. I přes tyto okolnosti se pohyboval překvapivě rychle. Otřesený Libor ze sebe otřepal zbytky jehličí a větviček. Okamžitě vyběhl za zvuky začínajícího zápasu.

Vydšená labradorka musela zastavit. Dostala se do slepé uličky. Z jedné strany strmá skalní stěna, z druhé potok rozvodněný nedávným deštěm. Neměla kam jít a chrčivý sípot byl slyšet čím dál blíž. Ozval se podivný blekotavý zvuk zdánlivě připomínající smích a na mýtinu dorazila ta nepřirozeně světlá humanoidní bytost. Pomalu k ní napřahovala hrozivé drápy. Andy prudce vyrazila zakousla se humanoidovi do levého předloktí. Les proťal hrozivý řev plný bolesti. Predátor psa setřásl, jeho tělo letělo vzduchem, až narazilo na skálu, pod kterou zůstalo nehybně ležet.

Bolest v předloktí byla nesnesitelná, celá ruka mu pulzovala. Svoji kořist už měl jistou, to věděl. Zranění mu ale znemožňovalo psa odtáhnout do úkrytu dřív, se zase objeví ten hloupý Vydědenec, kvůli kterému teď riskuje své odhalení. Viděla ho sice i ta malá holka, té však sotva kdo uvěří. Za to dospělý vyděděnec znamenal skutečnou hrozbu. Musí se ho nějak zbavit, nemá na vybranou. Prostě musí.

Bolestný řev dovedl Libora až k místu souboje. Tam na něj čekal šok. U skalní stěny ležela Andy bez jakýchkoliv známek života a nad ní se skláněla sténající bělavá postava. "Ne! Andy!," zařval Libor a humanoid se upřeně zahleděl na něj. Jeho tvář měla výraz, který jako by říkal: "Teď jsi na řadě ty. Odsud už neodejdeš." Blížil se odhodlaně k Liborovi, rozhodnutý ho zabít. Libor před ním pomaličku ustupoval, dokud nezakopl o pařez a nepřepadl na záda. Predátor byl v mžiku u něj a chystal se mu zasadit poslední ránu. Vyděšený Libor popadl první klacek, na který dosáhl a vší silou útočníka praštil. Tvor se zavytím ustoupil, překvapený protivníkovou reakcí. Tím Libor získal dostatek času na to, aby vstát ze země a efektivněji se bránit.

Až příliš pozdě si uvědomil, jakou udělal chybu. Teď byl mezi skálou a potokem uvězněný stejně jako jeho bývalá kořist. Útěkem by nic nezískal. Přišlo by mnohem víc vyděděnců se svými hromnicemi a určitě by ho zabili. Ne, musí se postavit tomu JEDINÉMU Vyděděnci, nebo zemře.

Libor stál konečně znovu pevně na nohou, klacek posetý mnoha ostrými výčnělky po ulomených větvích držel jako baseballovou pálku. Tvor po něm za občasného syčení chňapal nezraněnou rukou a zdálo sem že má trochu strach. Několikrát ho praštil, přičemž byl dravec neustále nucen ustupovat směrem k svažujícímu se břehu potoka. Pochopil, co Liborovi jde a podnikl poslední pokus o útok. Libor v poslední chvíli humanoidovi podrazil nohy klackem. Ten v zoufalé snaze zachránit se popadl Libora za kotník a v tu ránu oba klouzali po bahnitém břehu do rozbouřených vod bystřínského potka.

Nebýt toho, že se Libor zachytil vyčnívajícího kořene stromu, byl by teď dozajista polykal andělíčky ve studené vodě. Přesto jej něco těžkého táhlo níž a níž. Podíval se dolů a spatřil dravce, jak křečovitě visí jedním pařátem za jeho botu. Ve tváři se mu zračilo nevýslovné zděšení. Zchromlá ruka mu jen zplihle visela u těla. Libor začínal cítit, jak se mu ta bota začíná zouvat. Snažil se jí setřást, aby se tak zavil nadbytečné váhy humanoida, který sebou nebezpečně házel, snažíc se udržet na botě. Hrozilo, že stáhne Libora pod vodu. Po chvíli snažení se tvor smířil s jeho marností. Bota se posunula Liborovi téměř až na špičku nohy. Přestal bojovat. Byl smířený se svým osudem. Odevzdaně, s naprostým klidem vytáhl drápy z potrhané látky a pustil se. Rozběsněný živel uchvátil jeho tělo a unášel ho dál vymletým korytem potoka. Vyčerpaný Libor s vypětím všech sil vyšplhal zpátky nahoru, kde se následkem totálního vyčerpání zhroutil vedle Andy a tvrdě usnul.

Brzy ráno ho probudil pocit, jako kdyby mu obličej někdo přetřel páchnoucím vlhkým hadrem. Otevřel oči. Ležel na jehličí. Uvědomil si, že je stále v lese. Do je ho zorného pole se dostala jakási béžová šmouha. Jak se přibližovala, získávala stále konkrétnější tvar. "Andy! No pojď sem! Ty žiješ!," volal radostně na svoji fenku, zatímco se vítali. Štěstím div neplakal. "To jsem včera měli ale rušnou noc, že?," řekl a hladil ji po hlavě. Vstal a šel se podívat k potoku. Velká voda byla pryč a potok se zase uklidnil. Přemýšlel, zda by měl o včerejšku někomu říct, ale rozhodl se o tom raději pomlčet. Znělo to až příliš fantasticky, než aby to někdo pokládal za pravdu. Možná se mu to zdálo nebo to na té párty trochu přehnal s pitím a vše byl jen výplodem jeho mysli. Vrátil se zpátky za svojí labradrokou. Pojď, Andy," řekl. "Půjdeme domů."

15. prosince 2010, večer

Dnes přijel za Liborem jeho kamarád Michal Berger. Měl teď několikadenní volno a tak velice rád přijal pozvání od Libora na víkend. Michal se právě vracel z pokoje pro hosty, kde dokončil vybalování a sedl si vedle svého přítele sledujícího večerní zprávy. "Na závěr tady máme velice kuriózní zprávu," odříkávala moderátorka. Jednomu lovci jelenů z americké Louisiany se podařilo vyfotografovat neznámého tvora. Na obrazovce se objevila fotografie humanoida s velkýma očima. Libora z toho očividně zamrazilo v zádech. Takže přece jen to nebyl žádný sen. Bylo to skutečné, ten tvor existuje. Michal, který ho chvíli pozoroval, do něj šťouchl. "Co se děje, kámo? Vypadáš, jako kdybys viděl ducha."

KONEC

























Poděkování

11. dubna 2011 v 10:16 | Lihkan |  Důležité!
Poděkování lidem jenž pomohli tento projekt zrealizovat:

Největší poděkování patří blogerovi Alfaraptorovi který mi pomohl s fyzickou realizací projektu.
Další velké poděkování patří taktéž Michalovi Szczurkovi, který mě podporoval v mích literárních pokusech, ať byli sebepotrhlejší.

Speciální poděkování uživateli deviantartu jrweinman-novi který poskytl grafiku do záhlaví

další poděkování opět pro Alfaraptora s Michalu Szczurkovi za dvě pilotní povídky: "Cryptid" a "Ve stínu".

Málé bezvýznamné díky patří taktéž Adamu Grillovi který se taky krapet angažoval na tvorbě tohoto projektu. (A neustál by kdybych ho neuvedl.)

A poslední poděkování patří každému, kdo na blog přidal své dílo:
(seznam bude v zápětí vytvořen)

Kam dál